Hrej si – Věř (si) – Jdi za svým snem

Čas plyne jak voda. Za pár dní to budou dva měsíce, co jsem vstoupila do programu Chakradance – Uvolnění. Dva měsíce rituálů k harmonizaci čaker. Dva měsíce plné vhledů, aha momentů a synchronicit. Ale také pozastavení a propadů. A určitě i to k Chakradance patří a vnímám to jako nutnost k uvědomění si určitých věcí ve svém životě, starých vzorců – k uvědomění si sebe.

„Uvědomit si“ mi situaci zvědomuje a já na ni mohu začít reagovat jinak. Doufám, že lépe 🙂

Jedno takové pozastavení mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Nebude to čtení barevné. Dnes se připrav na trošku více šedých tónů (pozn.: původně jsem chtěla použít místo slova „tónů“ termín „odstínů“, ale to bychom se dostali na úplně jinou rovinu a tam tedy teď opravdu nesměruji 🙂 ). O to více barevné budou mé mandaly 😉

V programu si postupně procházíme všechny čakry. Už při té minulé, kdy měla svoje žezlo v rukou krční čakra, jsem v sobě cítila jakousi stopku. Více než kdy jindy jsem si uvědomovala, jakou mají slova velikou sílu a víc než kdy jindy jsem vnímala, že moje ústa ani mluvit nechtějí. Možná se tak dělo i kvůli čtyřem otázkám, které nás celý týden provázely:

• Je to pravda?
• Je to nutné?
• Je na to správný čas?
• Je to láskyplné?

Když přestaneme mluvit, začínáme více naslouchat. Když nasloucháme, léčíme duši, která k nám promlouvá. Jsem o tom přesvědčená! 🙂

A tak jsem zvolnila.

Zvolnila jsem ve všem. Netýkalo se to jen slovních sdílení. Zvolnila jsem i v těch psaných. Zvolnila jsem v úkolování sebe sama, v honění se za termíny a výkony.

Dovolila jsem si na chvíli NEBÝT ani dokonalá máma, ani dokonalá kuchařka, ani dokonalá partnerka,…

Dovolila jsem si taková nebýt (respektive být) a nehroutit se z toho. Přitom jsem stále měla na očích kartu, kterou jsem si vytáhla jako poselství k týdnu s pátou – krční čakrou. Byla to karta…

Hrej si. Bav se. Zahoď svoji vážnost a přestaň život brát tak vážně…

… vaše duše se taky musí bavit. To je výzva, abyste odpočívala… Věnujte více času věcem, které děláte jen proto, že je milujete…

Nechci tady ze sebe dělat svatou. Nebylo to vždy snadné, nešlo najednou všechno utnout, všechno a všechny odstřihnout. Ale taky tam nebyly žádné imperativy, žádné: „Musíš za každou cenu!“.

Po krční čakře přišla čakra třetího oka. Na tu (stejně jako na krční) jsem se opravdu hooodně těšila a…

… a zase to drhlo.

Jakoby ve mně doznívalo zastavení z minulého týdne. Už jsem za ty necelé dva měsíce vypozorovala jistou pravidelnost ve vnímání prožitků z tance. Například u prvního tance téměř vždy prožívám nějaké bloky nebo nepohodlí. A něco podobného nastalo i tentokrát.

Začátek se nesl ve velkém toku energie, kterou jsem téměř až zběsile rukama rozhazovala do okolí. Překvapivě byl vystřídám absolutním obratem s jedinou myšlenkou na konec.

„Prosím, kdy už to skončí? Prosím, ať už je konec. Prosím!!!“

Nedá se to dobře popsat slovy. Jako kdyby energie, kterou jsem v první půli vypouštěla do prostoru, se ke mně vracela v několikanásobné intenzitě. Byla jsem jí doslova bombardována a podvědomě se jí jen vytrčenýma rukama bránila.

Moje mandala volala „Je toho (na mě) moc!“

A zase přišlo uvědomění si, jak je pro mě důležité zvolnit. Netlačit se do ničeho. Dělat ideálně jen to, co mě těší a naplňuje. „Hrát si.“
Jak už jsem se zmiňovala v „Setkání s Duchovní Bojovnicí“, vždy, na konci prvního rituálu k nové čakře, otáčím kartu, kterou si před rituálem vytáhnu. Jsou to takové krátké okamžiky chvění po těle: „Copak mi karty asi řeknou?“ 🙂

Hrej si!

Pomyslně si sedám na zadek. Moje hlava nechápe, jak si při procesu „míchání, sejmutí a rozložení karet po stole“ mohu vytáhnout tu samou kartu, co minulý týden. Možná o to více vnímám její poselství 🙂

Druhý a třetí tanec pak měl velmi podobný náboj. Prvotní energii tentokrát nestřídala myšlenka na to „kdy už to skončí?“ nesoucí se v duchu, že víc už nesnesu. Ale „kdy už to skončí, protože je to šíleně dlouhý a monotónní.“ 🙁 A i když se ve mně evidentně nějaké procesy děly/dějí. I když vidím, že se očišťuji, zbavuji se starých nánosů. I když se kolečka v mé životní mozaice najednou nějak přeskládávají a začínají se krásně točit. I když třetí mandala k Probuzené Vizionářce vyzněla velmi podporujícně. I přes to všechno jsem si stále pokládala otázku:

„Proč si, Zdeni, tentokrát vůbec neužíváš tanec?“

A najednou večer, kdy byl doma klid, přítel i dcerka spali a já se chystala sfouknout svíčku a společně s nimi se ponořit do snového světa, přišla odpověď.

Uvědomila jsem si, že provázení tímto tancem cítím jinak. Vnímala jsem jej jako „utlumené, upozaděné“. A teď nemyslím, že by bylo tiché nebo dokonce nekvalitní. Vůbec ne! Jen v něm bylo z mého pohledu minimum slov a o to více prostoru pro fantazii.

Ouha. To je ono! Můj celoživotní problém, kdy mnohdy nedokážu žít sebe. To skutečně stále potřebuji vedení i po tom všem, co jsem (i sama sobě) dokázala? Pořád potřebuji dělat, co mi říkají jiní?
A najednou mi bylo jasnější i poselství mojí další mandaly:

„Máš všechno. Můžeš jít.“

Bylo mi skoro až do pláče tu noc. Je potřeba už konečně zahodit své strachy. Nalézt důvěru v sebe sama. Jedině tak můžu jít vstříc svému snu.

Hrejme si – Věřme (si) – Jděme za svým snem 😉

… třeba i tím kaligrafickým 😉

A jaký je ten Tvůj sen? Budu ráda, když mi napíšeš do komentáře 😉