Na počátku bylo „S“

Bylo mi něco mezi 15 a 18 lety. Seděla jsem tehdy v kruhu ostatních na dřevěné lavici táborové jídelny a se zaujetím pozorovala Hanku (naši oddílovou vedoucí), jak krásně vpisuje do kroniky nějaký nadpis.

„Tééda, umět taky tak hezky psát, to by bylo něco!“

říkala jsem si.
Kdo ví, jak by ale celý můj dnešní kaligrafický příběh dopadl, kdyby se tenkrát v nadpise neobjevilo písmenko …

… „S“!

Proč zrovna „S“, říkáš si? Povím Ti to. Ale teď si se mnou něco vyzkoušej 😉 Vezmi si tužku a papír, na chvilku přestaň číst a zkus si napsat několik velkých tiskacích „S“ a pak se ke mně zase vrať.

Tak co, líbí? Spokojená/ý? Já Ti musím popravdě říct, že ani dnes se svým „S“ psaným tak, jak jsme se v dětství učili a tak, jak je to nejrychlejší – tedy jedním tahem, vůbec spokojená nejsem. I když se snažím, rychlost psaní dokonce výrazně zpomalím, není to zkrátka ono! Buď nemá správné proporce nebo mi padá nebo samozřejmě nejlíp obojí najednou.

Víš, jsem rozená ve Vahách. Jsem, myslím, dost typická Váha. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nepotřebuji mít kolem sebe „hezky“. A ono k tomu patří i to úhledné písmo. To, co teď napíšu, Ti asi bude připadat úsměvné, ale …

… písmeno velké tiskací „S“ v psaném textu pro mě bylo od dětství výzvou.

A tenkrát, před těmi x lety, jsem najednou v úžasu pozorovala Hanku, jak ladně vede ruku při psaní toho zapeklitého písmene.

Zvlněná střední linie, horní oblouk, spodní oblouk.

Pomalé hop, hop, hop a elegantní „S“ je na světě. „S“ na tři tahy.
„Ahá, tak to je to tajemství! To musím zkusit taky.“

„Ty jo, jde to!“ jásala moje duše. Určitě nebylo tak dokonalé jako to Hančino. Bylo ale o mnohem lepší, než jaká jsem doposud psala já 🙂

V životě jsem nikoho neviděla používat více jak jeden tah právě pro tohle písmenko. A tak jsem se Hanky zeptala: „Hanko, kde ses vlastně naučila tak hezky psát?“ A ona vyprávěla, jak její starší sestra v mládí navštěvovala školu pro aranžérky. Jedním z předmětů byl snad právě krasopis. Hanka prý často psala za starší sestru domácí úkoly z krasopisu v době, kdy právě ta starší randila. A díky tomu se ho poměrně bravurně naučila 🙂

To byla docela hezká historka o tom, jak Hanka ke krasopisu přišla, viď? 🙂

O tom, že existuje nějaký krasopis, jsem tehdy slyšela úplně poprvé a pocítila první touhu umění krasopsaní ovládnout také. A tak tehdy za teplého léta, na skautském táboře, bylo do mého pubertálního srdíčka zaseto semínko mé budoucí lásky zvané krasopis.

A jak jsi to měl/-a se svojí vášní nebo dokonce přímo s kaligrafií Ty? Co bylo pro Tebe tím semínkem? 😉
Budu ráda, když mi o tom dáš vědět 😉