Umění nechat věci plynout

Ach ty plány a ta očekávání! Něco si tak krásně naplánuješ a stačí málo, aby se Tvůj vysněný zámek v okamžiku proměnil v hromadu písku. Načež se z hromady písku stane hromada zmaru – frustrace – vztek. Znáš to taky, že ano? Znáš to ještě líp, pokud jsi (stejně jako já) mamka malého caparta 😉

Dnešní ráno jsem si naplánovala jen pro sebe. Měla jsem to báječně vymyšlené. Místo abych začátek dne, než mi dcerka vstane, trávila čas u plotny, navařila jsem si večer před. Víš, možná to máš doma jinak, ale u nás bohužel nefunguje model „mamka v kuchyni, dítko samo u hraček“. Tak jsem si myslela, jak jsem na to vyzrála 🙂

Ale ouha…

Už jsem si chystala ranní kávu a snídani a těšila se, jak si ji v klidu vychutnám a u ní (nebo po ní) se pustím do dalších kroků na (nazvěme to) cestě za svým snem. Nůž klouže po rozkrojené housce a zpoza dveří se najednou ozve:

„Mamíííí.“

„Ach ne,“ říkám si. „Že už se nebudíš, viď že ne?“ Jdu do ložnice a vidím, jak na mě mezi polštáři a plyšovými zvířátky koukají ty dvě modré studánky, co v sobě nezapřou raráška. Je mi jasný, že…

… tohle dítě už spát nebude.

Cítím zklamání, ale překvapuju sebe samu, že jsem poměrně klidná. Necítím žádný vztek, žádný zmar, žádný pocit, že…

… zase přijdu o jeden den.

Pozoruji na sobě neobvyklý klid. Pouštím to svoje zklamání z neuskutečněného plánu tak lehce, že jsem sama překvapená. Stalo se mi to během několika posledních dní už podruhé. Že by za to skutečně mohl Chakradance? Ten Chakradance, jehož prožitky nelze nesvěřit papíru 🙂 Které jsou mnohdy tak silné, že by mi přišla škoda nesvěřit se s nimi i Tobě. Možná už jsi dokonce četl/a moje zpovědi v „Setkání s Duchovní bojovnicí“ nebo v „Hrej si – Věř (si) – Jdi za svým snem“. Ale to trochu odbíhám.

Chci se teď i s Tebou vrátit sem, do dnešního krásného únorového dne. Na lavičku k rybníčku, po kterém ladně plují dva párečky kachen. Ale to pro změnu lehce předbíhám 🙂

Je krátce po obědě a já se s naší dcerkou vydávám na procházku. Eliška patří mezi velmi živá dítka. Má-li kolem sebe kamarády, je k nezastavení. Jakmile ale v dosahu není nikdo, s kým by mohla řádit, okamžitě přechází do jistého druhu letargie. Kočárek je tedy pro nás na procházce stále nutností, pokud já sama nejsem ochotná část cesty odnosit to naše téměř už patnáctikilové mládě v náručí 🙂

Vyrážíme. Ujdeme sotva na konec ulice a já vidím, jak Elišce padají oči.

„Elí, prosím, dnes ne!“

Ani to nestačím dopovědět a je mi jasné, že ano. Že je to právě dnes téměř rok ode dne, kdy mi Eliška opět usíná v kočárku.
V jednu chvíli se chci otočit, jet domů, Elišku šetrně přenést do postýlky a využít čas k tomu, co mi nevyšlo ráno. Vzápětí mi ale mozek v hlavě přešaltruje výhybku, já zvolňuji a přesně vím, co udělám.

Mám pocit, že někdy (nebo možná vždycky) se věci dějí, protože se tak dít mají, a jen na nás záleží, zda se v tom celém dokážeme zorientovat a přijmout to, nebo zda se budeme vzpírat a bojovat s tím.
Bývala jsem typický plánovač. Na všechno jsem chtěla být připravená, všechno jsem potřebovala mít nalajnované, musela jsem znát rizika.

Bála jsem se snad selhání?

Dost možná.
Teprve až mateřství ve mně tento silný program začalo měnit.

S dětmi si zkrátka nic nenaplánujeme, viďte? 😉

Proces přerodu plánovače v improvizátora se nestal lusknutím prstu, ale děje se postupně a děje se stále. Děje se i teď.

Je nádherný únorový den. Jdu po cyklostezce lemující lán pole. Všude je božský klid a já mohu být na chvíli sama se sebou. Ach 🙂 Nadechuji se toho krásného božství a cítím příval štěstí.
Je tak úžasné dovolit si…

… nechat věci plynout.

Vždyť díky tomu mohu doslova nasávat úžasné chvíle. Zkrátka právě teď mohu jen tak být:)

Jsem tady. U malého rybníčku ležícího mezi domy a přesto tak klidného. Upíjím kávičku, kterou jsem si cestou koupila a vyhlížím kachny, pro které vozíme v kočárku ovesné vločky.
Jsou tu! 🙂 Házím jim několik hrstí, usedám na lavičku a nechávám na sebe působit tu pohodu 🙂

Najednou cítím velkou touhu sdělit svoje pocity papíru.

Pokud jsi podobná duše, jako jsem já, vždy u sebe budeš mít papír i tužku 😉 Papír mám, ale ouha… že bych v batohu neměla žádnou tužku? Procházím znovu všechny kapsy a… „Mám ji! Sláva!“ Jaká to úleva 🙂 „Kolik lidí asi dnes s sebou nosí tužku a píše si poznámky na papír?“ probleskne mi hlavou otázka.
Odpověď neznám, ale já mezi ně rozhodně patřím. I díky tomu jsem mohla před lety v metru na kus papíru napsat svoje telefonní číslo a přes zástup spolucestujících ho při vystupování podat jednomu fakt sympaticky vyhlížejícímu chlapíkovi a pak opět…

… nechat věci plynout 🙂

Scéna jak z romantickýho filmu, viď? Ale to je jiný příběh 😉

Teď sedím na lavičce a snažím se zachytit, jak je báječné, když přestaneme věci hrotit.

Když to dovolíš sobě a dovolíš to situaci, věř mi, že se Ti to „DOVOLENÍ SI“ a „PŘIJETÍ“ něčím odmění.

Možná si teď honem nevybavíš nic ze svého života, aby sis mohl/a říct: „Jo, je to tak!“ Nicméně zkus si od této chvíle situace, kdy něco nejde podle Tvých očekávání, zvědomit. Třeba se při tom podívej do nebe, jde-li to, nadechni se, pomalu vydechni a řekni si: „Má to tak být. Nenechám se tím ovlivnit a těším se na to, co zajímavého mi to přinese.“ A pak už se staň jen pozorovatelem. Sleduj, co se Ti díky té nenaplánované chvíli připlete do cesty nebo jak jinak se zdánlivě neřešitelná situace vyvine.

Jsem si jistá, že mi pak dáš za pravdu:)

… Eliška se budí.

Je začátek dubna – Bílá sobota. Od mého únorového zážitku uběhly téměř dva měsíce. Počasí se nemusí stydět za přízvisko „aprílové“. Po obědě celá naše tříčlenná rodinka vyráží na procházku. Eliška se veze. Jak jinak 🙂 Občasně vykukující sluníčko mi přivodí vzpomínku na „tehdy“. Navrhuji Pavlovi, že bychom mohli zajít k rybníčku. Chtěla bych si udělat fotku pro svůj rozepsaný příspěvek na blog, i když zároveň pochybuji o tom, že ho vůbec dopíšu.

Vždyť už uběhlo tolik času a nálada toho dne je dávno fuč…

Jsme sotva pár metrů od domu, když nám Eliška usíná v kočárku.
Chápeš to? Ona po dlouhých dvou měsících zrovna dnes znovu usíná! Oči se mi v tu chvíli doslova rozzáří a děkuji tam nahoru, že mi bylo dovoleno se rozvzpomenout 🙂
Jdeme tou samou cestou, na to samé místo. Vytahuji telefon, udělám několik snímků a zároveň pozoruji obrazy z onoho únorového dne, které se mi před očima promítají.

Na rukou rukavice, v ruce tužku.

Současně si vybavuji i to, jak bylo neobvyklé psát v rukavicích. Jak se díky tomu poměrně výrazně změnil můj rukopis. A napadá mě, že by stálo zato si s tím více pohrát 🙂
Jak moc se mi změní rukopis při nějakém drobném handicapu?

A jak se změní Tobě? 😉

Napadá Tě, co netradičního vyzkoušet? A vyzkoušíš to? 😉

Pokud ano, budu opět moc ráda, když se se mnou o své pokusy podělíš. Ať už tady pod článkem formou komentáře nebo v uzavřené fb skupině „S láskou k písmu“. Nebo mi můžeš poslat mail na zdenka@zdenkavychartova.cz

Měj se moc krásně. Zdraví Tě ta, která se stále více snaží a učí se nechat věci plynout 🙂